Disclaimer

You are now leaving lundbeck.com. Please note that the information contained in the site you are linking to may not be fully compliant with regulatory environment and that product related information should be checked against the corresponding consumer medicine information or by asking your doctor. Any information provided should be discussed with your health care professional and does not replace the advice and treatment of your doctor. We hope you will visit us again soon.

Go to

Cancel

Maria Liv Kjærgaard

Jsou to jen myšlenky

Ztracena v psychotické epizodě, Marii Liv Kjaergaard zcela pohlcuje její strach. Uvnitř ní samé je ale víc než jen strach. Je tam taky ta pravá Maria – a ta se touží dostat ven.

Maria Liv Kjærgaard

Dánsko

23 let, je jedináček.

Zaměstnání

Studuje veřejnou správu.

Diagnóza

V roce 2014 byla Marii diagnostikována  paranoidní schizofrenie, OCD a hraniční porucha osobnosti s tendencí k sebepoškozování.

Čtyřletá dívka jde na procházku se svým otcem do přístavu. Akorát si dali zmrzlinu a teď se jdou podívat k vodě. Holčička dostala svolení jít až na samý okraj dřevěného mola. Z jedné strany stojí otec v letních kraťasech, z druhé strany je hluboká voda. Tu a tam otec pustí její ruku, aby se sama pokusila najít rovnováhu. Pak ji zase chytne a drží. Její rodiče jsou rozvedení, tak se holčička těší na každý čas strávený s ním a její otec se směje.


Jenže jeho druhá ruka se natahuje pro pivo a důvodem, proč se směje je to, že je opilý. Jeho pozornost se přesouvá k lidem, kteří jdou okolo a vesele je zdraví. Holčička by si přála, aby držel její ruku celou dobu. Sluníčko svítí. Už chce jít z toho okraje pryč. Místo toho se Maria, tak se jmenuje, dívá na jedno místo a soustředí se: nesmí zaškobrtnout.

Věděli by to?

Dávno předtím, než byla Maria diagnostikována s paranoidní schizofrenií, ji svět pomocí jejich smyslů zahrnoval informacemi. Mělo to všechno sklon splývat do jednoho sdělení: nebezpečí – pozor! Jako teenager Maria bedlivě pozorovala, co se děje kolem ní. Pozorovala poklizené domovy jejich spolužáků, to, jak měli všichni pokoje sami pro sebe.

Jejich šatníky byly plné oblečení, které jim krásně sedělo a když si sedli s rodinou ke stolu k večeři, všichni se spolu bavili. Marii se při návštěvách začaly hlavou honit různé myšlenky. Její oblečení bylo zmačkané a příliš malé. Všimnou si toho? Když si jí všimne nějaký dospělák a zeptá se jí na něco, bude znát správnou odpověď? Maria se krčila. Když na ni někdo promluvil, odpovídala ve slabikách a když se jí ptali na to, co dělala její matka, lhala.


Maria znala velmi dobře životy ostatních lidí. Ale oni nevěděli o jejím životě skoro nic – a přesně tak to chtěla. Dveře do jejího světa byly zavřené a ona je permanentně hlídala, aby se neotevřely. Jednou si Maria musela vyslechnout něco, co její kamarádky nikdy slyšet nemusely. Všechny její kamarádky určitě také někdy seděly na pohovce po boku svých matek, žádná z nich ale nemusela sedět vedle jedné z nich a slyšet ji říkat „Tvůj táta. On zemřel.“, a dozvědět se, že otec zemřel, protože se oběsil. 


Maria si nepamatuje, jak na tu zprávu zareagovala. To odpoledne na pohovce jí bylo 12 let a potom se její matka, Mette, ponořila do temnot své duše: ztratila práci, ztratila své známé a padala hlouběji a hlouběji. Stále ale měla Marii a Maria se jí snažila vytáhnout zpět. Když se Maria vrátila domů ze školy, její matka seděla stále v tom samém koutě pohovky, kde jí Maria zanechala při odchodu, její oblečení bylo špinavé od popele z cigaret a jídla. Někdy se jí Maria rozhodla vykoupat. Ale Mette byla tak těžká a malátná, že byl každý jednotlivý krok pro Marii těžko zvladatelný.


„Přála bych si, aby někdo býval byl zasáhl dříve“, říká Mariina matka dnes. „Byla jsem nemocná a nezvládala jsem péči o Marii. Ale neviděla jsem to“. Dny se měnili v měsíce a než byla nakonec Mette přijata k hospitalizaci na psychiatrii, uběhl rok a půl.

Představy jiskřily

V Mariině mysli se objevuje vzpomínka na to, když jí bylo 16 let a byla rok na navazující střední škole. Seznámila se tam s jednou kamarádkou a obě si našly přítele. Čtyři nejlepší kamarádi. Jeden den se proháněli s vodními pistolemi, úplně promočení, pištějící a klouzající v mýdlové vodě, postrkovali se navzájem ve sprše ve snaze namočit toho druhého ještě víc. Trvalo dny, než to všechno uklidili. Vodní souboje jsou něco, co mezi Mariinými vzpomínkami vyčnívá. Je to období, kdy byla její hlava ještě čistá. Byla to radost, vzpomíná. A ta radostná vzpomínka se třpytí. 


Když se vrátila domů, pokračovala ve studiu na střední škole. Vše bylo v pořádku. Pak se ale postupně střídala období, kdy to šlo dobře a kdy to šlo špatně. A pak to začalo být horší a horší. Do hlavy se jí vkrádaly zlé věci, všechny její představy jiskřily, musela s nimi bojovat, aby se nestaly skutečností. Nakonec to byla Maria, kdo se krčil v rohu pohovky, třásla se, a po 4 letech to byla Maria, kdo skončil hospitalizován na psychiatrii.


Předtím se cítila tak sama. V nemocnici byli ale další lidé jako ona a lidé, kteří ji chápali. Maria si vzpomíná na den, kdy seděla na dvoře a snažila se odpoutat pozornost od obsedantních myšlenek kymácením se ze strany na stranu. Vedle ní seděla zdravotní sestřička. Maria se jí chtěla svěřit a ona tam zůstávala sedět. A pak se dostaly napovrch myšlenky. Maria se začala obávat, že se z ní stane někdo, kdo mučí zvířata. Že se z ní stane vrah. Že z ní bude pyroman, kdo zapaluje domy a má radost z plamenů, které vše pohlcují. Byla vyděšená, že se z ní stane příšera. „Marie?“ řekla sestřička. Maria cítila, že ji hladí po tváři. „Jsou to jen myšlenky“. 

 

Maria byla diagnostikována. Začala dostávat léky a byla propuštěna do chráněného bydlení pro mladé pacienty s duševním onemocněním. Vše dobře dopadlo.

 

Ale když se teror vrátí, říká, je to jako oheň pálící kůži. A teror se vrací často. Například když se vrátila ke studiu, žehlička na vlasy chtěla zapálit jejich dům. Když si koupila cigarety, čerpací stanice vyhrožovala explozí. Zlý muž číhal v prádelně jejich chráněného bydlení. Maria se schovávala v jejím pokoji a zatahovala závěsy, v noci pak čůrala do kelímku, aby nemusela opouštět místnost. 

Znovu byla přijata k hospitalizaci.

Říkala mu strýček Jan

Psychiatrické oddělení bylo svou vlastní miniaturní společností, domovem pro množství různorodých lidí. Jak to Maria popisuje, oddělení bylo místo zároveň bezpečné a zároveň i nebezpečné. Během svého druhého pobytu tam potkala ředitele společnosti, který byl propuštěn z práce a vše ztratil, prostitutku, která byla závislá na drogách a trpěla PTSD a malou asi šedesátiletou žena, která se na ni zle koukala, protože se domnívala, že jí Maria ukradla manžela. Také tam potkala mladou ženu se stejnou diagnózou, jako měla ona sama a alkoholika, který se jmenoval Jan. 

 

V Mariině mysli se některé scény přehrávaly pořád dokola. Zlý muž ji přepadnul a podřízl jí krk. Jsou to jen myšlenky, opakovala si Maria každý den slova sestřičky: jen myšlenky. Jeden den ale její blud vstoupil do televizní místnosti, blud z masa a kostí, který Marii silně praštil do rozkroku a zakřičel: „Podříznu ti krk!“.

 

Její rozkrok ji opravdu bolel. To nebyla fantazie.

 

Nebyl to ale muž, který ji praštil. Byla to ta podezřelá malá žena, a personál se začal sbíhat. Bude tu ale i v noci, aby Marii ochránil? Nevkrade se ta žena nějak do jejího pokoje a nezavraždí ji ve spánku? Maria ležela v posteli, vzhůru, a aby usnula, musela si vzít víc prášků na spaní.

 

Měsíce uplynuly. Obsedantní myšlenky zůstaly, ale Maria se naučila mít víc a víc prostoru na to, jak být sama sebou. Mladá žena jejího věku popotahovala, tak si k ní Maria přisedla, aby ji utěšila. „Bude to dobré,“ řekla jí a mladá žena se uklidnila. Hodiny dokázala hrát karty s Janem, který rozhodně nebyl mužem jejich snů. Říkala mu strýček Jan. Byl přesvědčený, že Maria má naději a říkával jí často: „Tohle je něco, co se děje jen teď, “ ujišťoval ji. 

 


Malá žena se uzdravila z psychózy a požádala Marii o odpuštění. Maria byla opět propuštěna do chráněného bydlení a byla zařazena do speciálního programu brzké intervence pro mladé dospělé se schizofrenií. Tam se nachází teď. 

Její smysly zůstávají v pozoru

Našla v sobě nový zdroj síly. Už se nestydí. Píše názory a mluví v rádiu o svém duševním onemocnění. A jako součást národní destigmatizační kampaně pracuje jako ambasadorka mladých lidí s duševní chorobou. Nedávno dostala od jedné mladé dívky dopis s prosbou o radu, a to ji naplnilo nevídanou radostí. 

 

Přesto ale její smysly zůstávají v pozoru. Cesta přes ulici Norrebro a pachy kebabu a výfuků ji ohrožují, žlutý svit cedule se jí odráží v očích, ruch a klapot ulice se k ní sbíhá ze všech směrů. A když na ni někdo promlouvá, slyší jemný zvuk jazyka, který se dotýká patra. 

 

A pak tu jsou obsedantní myšlenky. Ty se například týkají toho, že matka Marie kouří naprosto stejným způsobem, jakým to dělá Maria, s tím samým zvukem při vyfouknutí. Maria by si přála mluvit o těchto myšlenkách víc, ale je to příliš nebezpečné. Mette vyfukuje kouř přesně tak, jak to Maria potřebuje. Jsou spolu často, hrají spolu slovní hry, karty, recitují si rýmy, aby odvedly Mariinu pozornost od jejich myšlenek. Každý den si píšou dobré ráno a dobrou noc.

 

Smyslem Mariiny terapie je, aby si udržela v životě rovnováhu. Maria se vrátila znovu ke studiím a brzy se začne připravovat na zkouškové. Lidé se na ni obrací a ona se obrací zase na ně. „Marie, je možné stát se tvým
kamarádem?“

 

„Samozřejmě! Jsem velmi společenská.“


„Můžeš se tedy stát někoho kamarádkou, ale mohou být oni kamarádi tvoji?“


Pauza.


„Myslím, že tu stále je součást mě, která je podezřívavá“. Váhá: „Většina lidí se pravděpodobně kamarádí jen s tou Marií na povrchu“. Vysvětluje ale, že jednou za čas se osoba, které říká opravdická Maria, vynoří. „Mám lidi, kterým věřím“.


„Jednou za čas má strýček Jan pravdu“.

Naše další příběhy

Ditte Grauen Larsen living with Schizophrenia

Ty oči ji pronásledují a nemrkají

Ruth Joseph living with Depression and anxiety

Malá housenka schovávající se pod listem