Jsem vyvolený

Jakob vyrostl v dánském předměstí. Byl jedno z těch dětí, které bavilo kreslení a lidé ho za jeho kresby chválily. Jeho schopnosti se postupně zlepšovaly, dokázal se na kreslení soustředit dlouhé hodiny. Akorát dostudoval reklamní a uměleckou grafiku, bylo mu 23 let a toužil dostat se pryč. Poštěstilo se mu dostat práci v reklamní agentuře v Kodani, která se soustředila na klienty v hudebním průmyslu. V agentuře bylo opravdu hodně práce. Tak moc, že tam musel i přespávat na zemi na matraci.

Čtyři roky poté, co se přestěhoval do města, se Jakob stal kreativním ředitelem ve své vlastní agentuře. Zakázky se jen hrnuly. Jakobův pracovní den začínal v jedenáct hodin dopoledne a trval do jedné hodiny ranní. A když pracujete takhle hodně, máte nárok na to chodit se pobavit, vysvětloval si. A Jakob se svojí disco koulí, kouřostrojem a různorodou skupinou kamarádů dokázal udělat dobrou party vždycky.

Jakob se zpětně diví, proč se nikdo nepodivoval nad tím, co se mu dělo. Nebo možná ta varování jen neslyšel? Možná nikdo nic neřekl, protože vždy jen sršel energií? „Já jsem se cítil fantasticky. Byl jsem vyvolený!“

Jakob se do své kanceláře nastěhoval v roce 2001. „To bylo asi to období, kdy se to začalo sypat,“ říká, „v té době jsem zůstával vzhůru i několik dní vkuse a pracoval jsem“. Jednu noc si zapisoval své nápady, rychleji a rychleji, když najednou uvnitř vybouchnul. „Byl to takový záblesk a já jsem měl najednou vidění. Vše, co jsme dosud dělali, bylo zastaralé. Najednou jsem věděl, co musíme začít dělat. Musíme reformovat celý hudební průmysl – ne, celý zábavní průmysl – a viděl jsem, jak by věci za šest až sedm let vypadaly, viděl jsem to tak jasně“. 

Nějaký čas poté se ho jeho otec zeptal, jak se má. Ne moc dobře, řekl mu Jakob. Měl by snad přijet a vyzvednout ho? Ano. A pak se Jakob odmlčel. Odstěhoval se ke svým rodičům do suterénu a snažil se dát si svůj život do kupy. Jakob ty roky popisuje jako dlouhou spirálu směřující dolů. Nakonec to došlo tak daleko, že ho jeho rodiče nechali hospitalizovat na psychiatrii.

I když byl už připravený psychiatrickou kliniku opustit, jeho minulost na něj číhala venku a těšila se na to, jak ho dožene. Jednu noc se Jakob přistihl, že se snaží vymyslet co nejvíc racionální způsob, jak spáchat sebevraždu. Tentokrát se
zastavil sám a dobrovolně se nechal hospitalizovat na psychiatrii s depresí.

Jakob žije s diagnózou bipolární afektivní poruchy od r.2003, od toho samého roku, kdy zbankrotoval. Že se už ke svému původnímu životu nevrátí, si uvědomil postupně. „Žil jsem stále v Kodani a říkali mi pan Rock’n’Roll, v duchu se takto cítil dlouho“. Dlouhou dobu si myslel, že je jen smutný, ne nemocný. S pomocí kliniky afektivních poruch se nakonec naučil svou nemoc akceptovat, ale byl to proces, který trval roky.