Disclaimer

You are now leaving lundbeck.com. Please note that the information contained in the site you are linking to may not be fully compliant with regulatory environment and that product related information should be checked against the corresponding consumer medicine information or by asking your doctor. Any information provided should be discussed with your health care professional and does not replace the advice and treatment of your doctor. We hope you will visit us again soon.

Go to

Cancel

Enric Álvarez Guayta

Na ulici čeká pan Alzheimer

Čím víc nemocný Enric Álvarez Guayta je, tím lépe se cítí. Pro něj je Alzheimer jen strašidelnou postavou, číhající na konci ulice. Ale podle jeho ženy Monicy Pamies Bermúdez se k nim domů pan Alzheimer již dávno nastěhoval. 

Enric Álvarez Guayta

Španělsko

63 let., ženatý. Jeden syn z předchozího manželství.

Zaměstnání

Dříve pracoval jako celní agent.

Diagnóza

V roce 2014 byla Enricovi diagnostikována Alzheimerova choroba.

Když má Monica pocit, že už snad vybuchne, hledá útočiště v kuchyni. U linky může s hrnkem čaje v ruce koukat z okna a nadechnout se. Proměna jejího manžela byla značná, nejhůř se jí ale vyrovnává s malými změnami. Její muž už například nerozezná rozdíl mezi holící pěnou a zubní pastou. Jak je to možné? Ptá se sama sebe. U toho muže, který měl tolik energie a tolik talentu?

 

V jejich manželství dříve vládl Enric. Po práci oba spěchali domů, aby se potkali v kuchyni, on začal vařit a ona mu dělala společnost. Nadšení ze života z něj jen sršelo a každá večeře s Enricem a její dcerou Raquel připomínala spíše malou oslavu. Jednou za čas narazí ve městě na Enricovi bývalé kolegy z práce, kteří mu říkají: „Strašně se nám po tobě stýská Enricu – vždycky jsi nás dokázal rozesmát!“

První varovné příznaky přišly nenápadně, ani se nezdálo, že by to něco mohlo znamenat. Raquel poprosila Enrica, jestli by na večeři mohl vynechat brambory – ale on uvařil právě brambory. Jeden den nebyla pro změnu večeře vůbec. „Proč bych vám měl dělat sluhu?“ chtěl vědět. „Měla by vařit Raquel!“. Matce s dcerou to nešlo do hlavy. 15 let ho vaření pro rodinu tak těšilo. A Raquel vždycky zbožňoval, tak proč byl najednou takhle útočný?


V roce 2012 Enrica vyhodili z práce. Během dne polehával na pohovce, novou práci si nehledal a po večerech, když se Monica vrátila z práce, se hádali. Z hádek byla Monica čím dál tím více zmatená a jednou, uprostřed jedné z nich, řekla: „Zopakuj mi, co jsem ti teď řekla“. Jeho reakce jí zaskočila. Nedokázal jí odpovědět, nedokázal si totiž vzpomenout. V hlavě jí proběhly všechny ty příznaky, jak se její manžel postupně proměnil a došla k přesvědčení, že její manžel musí trpět depresí, protože ho vyhodili z práce. Raquel s ní souhlasila. Jednou večer ale Monicu v televizi zaujal jeden pořad. A najednou všechny ty příznaky začaly ukazovat na něco jiného.


Enric zapomněl, že Raquel nechtěla k večeři brambory. Když nechtěl vařit, bylo to proto, že se přestal v kuchyni orientovat. A když Monica v labyrintu hádek nenacházela smysl, bylo to proto, že tam žádný smysl nikdy nebyl. Televizním pořadem byla benefiční akce na podporu Alzheimerovy choroby. 

Velké tmavé brýle

Dnes, několik let poté, co byl Enric diagnostikován, Monica pomalu ale jistě vidí, jak Alzheimerova choroba jejího muže mění. Sám Enric ale nepociťuje, že by měl jakýkoliv problém. „Žádný problém tu není“, říká, a přitom se na svou ženu zeširoka usmívá.


Monica vysvětluje, že se Enric nyní orientuje podle výrazu obličeje a podle hlasu lidí, s kterými mluví a snaží se odvodit si další pokračování. Jejich byt je pro něj bezpečným útočištěm. Venku na něj už ale číhají nebezpečí. Svoje onemocnění chápe jako postavu, která na něj číhá na konci ulice a snaží se ho zmást. Postavu nazývá Enric „pan Alzheimer“ a dodává, že se vyhýbá jeho spárům tak, že ven radši nechodí sám. Pokud je v jeho přítomnosti Monica, je vše v pořádku, když ho ale nedokáže uchránit z jeho spárů, rozzlobí se. „Zlobím se na pana Alzheimera!“, říká pak. „Pitomý pan Alzheimer!“.


Enricovy věty místy ztrácí smysl. Podle Monicy tu ale je místo, kde se Enric dokáže vyjádřit naplno. Jednou týdně dochází na hodiny arteterapie. V jedné z jeho posledních kreseb jsou patrné klidné obličeje, plující jako balóny mezi stromy. Z jejich hlav rostou listnaté větve, proplétají se mezi sebou a mění se v prsty. Jak ale pan Alzheimer vypadá? Enric bere do rukou kus uhlí. Jeho ruka ví, co dělá. V jeho obličeji se objeví tvrdé, rychlé záškuby. Nosí klobouk s elegantním perem a velké tmavé brýle. Tak pan Alzheimer vypadá. Ale proč má tak velké brýle? Enric neváhá: „Protože brýle nosím i já sám,“ odpovídá a rychle si je sundává.

Stala jsem se Google mapami

Monica musí vynaložit velké úsilí na to, aby jejich domácnost každý den fungovala. Od šesti od rána do půlnoci, kdy jde spát, plní velké i malé potřeby lidí okolo. Než odejde do práce, nachystá Enricovi oblečení a oběd a v práci se pak snaží obstarat klienty z celého světa. Její temperament se na to hodí, tu energii a tempo si vychutnává – je to právě ona, kdo rozhoduje, ona, kdo jde přímo na věc, kdo vtipkuje se svými kolegy, bez zpomalení, a do toho neustále vyzvání telefon. Často to je Enric. Když něco nemůže najít, volá jí a ona se mu snaží přes telefon věc pomoci najít. „Musela jsem si pro tyhle případy vybudovat fotografickou paměť“, říká s lehkým úsměvem: „V těchto dnech jsem se stala Google mapami“. Vždy se snaží Enricovi vysvětlovat věci trpělivě a rychle. Když by telefon nechala zvonit, měla by obavy. O deset minut později volá Enric znovu. A znovu. A další den začínají znovu od nuly. 


Raquel už doma nebydlí, ale vidí, jak její matka bojuje, aby ji ta situace nezavalila. Nedávno se nabídla, že se bude doma každý den stavovat, aby Enrica zkontrolovala, jestli snědl svůj oběd. Její matce by to výrazně ulevilo, protože Enric zapomíná jíst, když je sám. Monica s tím ale zprvu měla problém, Enric je přece její zodpovědnost. Raquel na tom ale trvala, znovu a znovu. Monica imituje jemný hlas své dcery: „Mami? No tak, mami, já chci, nech mě to udělat!“, Monica si povzdechne. „Nakonec jsem souhlasila“. Zhluboka se nadechne a dodává: „Ale je mi jí líto“. 

Transformace

Teď a znovu po večerech, když se Enric kouká na televizi v obýváku, si Monika zajde sednout si do kuchyně. Z vpovzdálí je jí ten starý Enric blíž. Má ráda tu tmavě rudou barvu zdí. Přemýšlí o malých starostech každodenního života a jak, tady a teď, může svému manželovi nejlépe pomoci. Enric všude nechává své oblečení a přemisťuje různé věci z místa na místo. Pak je akorát frustrovaný, že nemůže nic najít. A ona si říká – je na něj snad moc přísná, když po něm chce, aby byl doma pořádek? Jsou tu další možnosti, jak mu pomoci? Jedna možnost tu je, ale o tom zatím nedokáže přemýšlet. Zatím.

Poprvé, když Enrica spatřila, stál uprostřed svých kolegů, všichni se tvářili zasmušile. Upoutal její pozornost tím, jak z něj vyzařovala vášeň pro život a teplo. A ona věděla, že to je ten muž, kterého chce doprovázet na cestě životem. „Pořád jsme se smáli,“ vzpomíná. „Smáli jsme se životu“. Pro Monicu to je vzácná vzpomínka. Má pocit, že Enric už sám sebe v zrcadle nepoznává. Ona ho ale vidí. Vidí zřetelně toho Enrica, kterým byl. A doprovází na cestě životem toho Enrica, kterým se stává. 

Naše další příběhy