Disclaimer

You are now leaving lundbeck.com. Please note that the information contained in the site you are linking to may not be fully compliant with regulatory environment and that product related information should be checked against the corresponding consumer medicine information or by asking your doctor. Any information provided should be discussed with your health care professional and does not replace the advice and treatment of your doctor. We hope you will visit us again soon.

Go to

Cancel

Ruth Joseph

Malá housenka schovávající se pod listem

Stigmatizace lidí s depresí je přítomná ve školním i pracovním prostředí. Rozděluje rodiny. Nejsou to ale jen lidé s akutní depresí, kteří schovávají své problémy s duševním zdravím v obavě ze zavržení, jsou to i ti, kteří zvládají relativně dobře fungovat. Jednou z nich je 52letá Ruth Joseph.

Ruth Joseph

USA

52 let. Rozvedená, dva dospělí synové.

Zaměstnání

Úvěrový poradce.

Diagnóza

Okolo roku 2000 byla Ruth diagnostikována těžká periodická
depresivní porucha. Mezi její symptomy patřila i úzkost.

Ruth dělá náročnou práci v jedné z korporací. Vyžaduje se po ní řízení spousty projektů, během kterých si musí zachovat chladnou hlavu. Její šéf a kolegové ji znají jednak jako spolehlivou zaměstnankyni a zároveň jako někoho, jehož bystrý důvtip je rozesmívá. Je to ta profesionální Ruth, s kterou pracují a s kterou se baví. Ale jedna její tvář jim zůstává skrytá.

V soukromí pracuje Ruth jako dobrovolnice v krizovém centru, kde s lidmi komunikuje pomocí zpráv. Dvě noci v týdnu naslouchá a píše si se sborem smutných hlasů, z nichž je spousta ještě velmi mladých. Jsou depresivní, mají úzkostné stavy, řežou se. A když je Ruth povzbuzuje, aby se se svými obtížemi svěřili svým nejbližším, slyší v jejich odpovědích stále dokola tu samou ohranou písničku:

„Ne! Nemůžu to říct mojí rodině, zklamal bych je. Moji rodiče řeknou, že přeháním, že si to vymýšlím. Nemůžu to říct našemu školskému poradci, on by to řekl mým rodičům.” Ruth Joseph

Říkají jí, že navenek vypadají šťastně a pozitivně. Uvnitř jsou ale na pokraji kolapsu ve víru bolestivých emocí. „Strašně se bojí,“ říká Ruth. A čeho se bojí – nebo dokonce znají z vlastní zkušenosti – je to, že je jejich okolí odsoudí a zavrhne jako příliš slabé a negativní. A nejsou to jen mladí lidé, s kterými si Ruth píše. Nedávno si psala několik hodin s mužem, který se chtěl zabít, protože ho opustila manželka i s jejich synem. Ruth se snaží pomáhat lidem, kteří se bojí svěřit se ostatním se svými životy. A ona je chápe. Okolo 35 let padala tam a zpět do depresí a o tom, jak tuto slabost před okolím schovat, věděla hodně.

Máma si jde lehnout

V rodině Ruth je silná genetická predispozice k duševním onemocněním. Například její babička strávila v nemocnici na psychiatrii velkou část 70. let, ještě když byla Ruth malá. Nemoc její babičky byla zahalena rouškou tajemství. Psychiatrii se říkalo „to místo“ a Ruth věděla, že se nemá ptát, proč tam babička je. I dnes je to něco jako tajemství.

 

Deprese se do života Ruth vkradla v době, kdy byla matkou v domácnosti se dvěma malými chlapci. Žila život, která by se dal popsat jako „vysněný“ – a stejně se styděla. Styděla se za to, že nebyla šťastná. Ruth si vzpomíná na jeden konkrétní den, kdy šla po ulici a její, jak tomu říká „skrytá potíž“, se zformovala v myšlenku „Jsem… nic. Nejsem… tady“. Ukazuje prsty: takhle malinká. Tak neskutečná. Během těchto let se cítila jako housenka schovávající se pod listem.

 

Ruth si myslí, že obtíže spustilo dlouhodobé vyčerpání po porodu jejich druhého syna. Noc po noci ji neklidný kojenec nenechával spát. Ruth měla se spánkem problémy odjakživa, ale když po 6 měsících začal její chlapec konečně spát celou noc, změnila se. Stáhla se ze svého okolí. A jen co to šlo, zatahovala v ložnici rolety před světlem a zahrabávala se pod pokrývky v posteli. „Máma si jde lehnout,“ říkala jsem. Ruth se při té vzpomínce zachvěje: „teď se mi to zdá tak divné.“

 

Ve spánku se dokázala ztratit. Mimo ložnici na ni čekal svět, který nedokázala obývat. Nic silného necítila, jen zvýšenou podrážděnost, která dokázala vzplanout třeba při opakovaném klikání propisky nebo když někdo žvýkal žvýkačku. V dětství byla Ruth učena potlačovat své negativní emoce a teď odpovídala na svou rostoucí nevrlost zvyšující se sebekontrolou. Přesto se její úzkost přenesla na její dva syny. Vše, co dělali, se zdálo být nebezpečné. „Pozor!“, neustále je varovala. „Buď opatrný!“

 

Navenek byla privilegovanou manželkou a matkou, která si užívá života. Jen její manžel a její sestra – dvojče věděli, že se cítí špatně a z nich jen její sestra znala úplně celý příběh. Ruth sice měla kamarády, ale už ne důvěrné přátele. Často se blížila tomu se otevřít, ale pak si to vždy rozmyslela. Možná v tom ale nebyla sama, přemítá. Když si na tu dobu Ruth vzpomene, nemá ponětí, jak se cítily ostatní ženy v jejím okolí. V roce 2000 byla Ruth diagnostikována deprese. Léčba jí ale moc nepomohla. V roce 2008 se rozvedla a zpětně si myslí, že deprese měla podíl na rozpadu jejího manželství. 

Pravé štěstí

Nikdo z její práce nezná tento příběh, a nikdo ho ani znát nebude. Je to přátelské pracovní prostředí, ale zkušenost ji naučila, co se může stát zaměstnancům s depresí. Ruth shrnuje jejich osud do pár slov: „Nedopadli dobře“. Jeden konkrétní incident v bývalé práci se jí vryl do paměti. Jedna z kolegyň se občas rozbrečela, byla náladová a její pracovní výkon nebyl stabilní. Této ženě nikdo nepomohl. Dostala nálepku jako „šíleně neprofesionální“ a dostala výpověď. Ruth miluje svou práci a hodně by ztratila, kdyby o ni přišla. „Nikdy bych se neodvážila sdílet můj příběh, a to ze strachu, abych nepůsobila jako slaboch,“ říká. „Čím méně emocí na pracovišti, tím líp“. U jejího pracovního stolu visí jen pár osobních fotek.

 

Existuje ale jedno místo, kde se Ruth rozmluvila. Před několika měsíci se svěřila svým rodičům, že bojuje s depresí už roky. Řekla jim to v rámci jedné složité konverzace týkající se jednoho z jejich synů. V posledních letech byla Ruth dobře zaléčena a byla ve fázi stabilní remise. Přesto deprese z jejího života nezmizela. Její mladší syn má vážné psychické problémy od svých 12 let. Teď je už na vysoké škole a bydlí blízko školního kampusu. Ruth ho popisuje jako inteligentního, erudovaného a důvtipného. Zkoušel už různé druhy léčby a terapie, ale zatím mu nic nepomohlo. „Nesnáším svůj život,“ říká jí.

 

Syn Ruth se zasekl v životě na místě, kde byla jednou zaseknutá i ona. Je mnoho důvodů, proč by se měl cítit šťastný – ale on se tak necítí. A stejně jako mnoho lidí, kteří o svých problémech píšou Ruth na krizové lince, se viní z toho, že se nedokáže dát dohromady. Nyní ho čeká nová forma terapie, ale bojí se, že to nepomůže. „Nebude to znamenat, že jsem líný a k tomu špatně přistupuji?“ zeptal se nedávno Ruth. „Chceš, abych se tvářil, že jsem šťastný?“ Pravé štěstí a předstírané štěstí si mohou být podobné, ale jsou od sebe vzdálené na míle. Ruth zná oboje. Teď se ze svého života těší a říká, že to je diametrální rozdíl. A často doufá, že její syn s ní jednou tu opravdovou radost bude sdílet. 

Naše další příběhy

Ditte Grauen Larsen living with Schizofrenie

Ty oči ji pronásledují a nemrkají

Maria Liv Kjærgaard living with Schizofrenie

Jsou to jen myšlenky